MATĚJ O SOBĚ

V rámci vyučování sociální výchovy dostal Matěj za úkol udělat prezentaci o svém životě s DMO a toto je výsledek:

Můj příběh

Narodil jsem se 8.8.2003 císařským řezem, protože při kontrole v porodnici se lékaři nelíbily ozvy mého srdce. Po narození jsem byl kříšený a první dny svého života jsem strávil v inkubátoru.

I když jsem u toho byl, tak si to ale vůbec nepamatuju.

Po 18 dnech jsem konečně mohl jet domů.

Protože můj motorický vývoj byl pomalejší, než u ostatních dětí, začal jsem navštěvovat rehabilitace a také maminka se mnou 5 krát denně, už od dvou měsíců, cvičila Vojtovou metodou. Cvičení, jak sami vidíte z mého výrazu, nebylo moc příjemné.

Kromě cvičení, jsem i dvakrát v týdnu chodil na zdravotní  „plavání“ do bazénu, což už se mi líbilo více.

Když mi byl 1 rok, byla mi diagnostikována dětská mozková obrna spastická triparéza – tzn, postižení obou dolních končetin a jedné horní končetiny.

No, docela mě to sebralo ( viz foto níže).

V 18 měsících jsem byl  poprvé v lázních a než jsem nastoupil do první třídy, jezdili jsme každý rok 2x a to na šest týdnů. Od první třídy jezdím už jen jednou ročně. Lázně mi dávají vždycky pořádně zabrat, denně mám cca 5 procedur a k tomu 3 hodiny školy.

Díky rehabilitacím, lázním i dalším aktivitám, které musím podnikat, i když se mi vůbec nechce, jsem začal v 5 letech dělat první kroky. Bohužel, pak se mnou nešťastnou náhodou upadl ve školce asistent a já jsem měl z toho na dvakrát zlomenou nohu, 6 týdnů sádru a on velké výčitky.

 Když se noha zahojila, začal jsem zase rehabilitovat a překonávat strach z chůze,  během půl roku jsem se zase rozchodil. Dokonce jsem zkoušel i lyžování.

Jak jsem rostl, začala být moje chůze horší, stále více jsem se ohýbal a kolena nešla dobře propnout. Paní doktorka nám doporučila operaci šlach, po této operaci bych měl obě nohy v sádře cca 6 týdnů a  jizvy přes skoro celá lýtka, což se mně ani rodičům moc nelíbilo, a když nám paní doktorka sdělila, že je možné, že mi šlachy povolí více a budu kolena ohýbat na druhou stranu, bylo rozhodnuto, že na tuto operaci nepůjdu.

Díky jiné lékařce, jsme se dozvěděli o možnosti operace v zahraničí, tato operace sice není hrazena zdravotní pojišťovnou, ale je šetrná, trvá cca 15 minut, nenásleduje po ní sádra a ani žádné viditelné jizvy, navíc už následující den po operaci se může z nemocnice domů.

Sebekriticky musím uznat, že jsem operaci opravdu potřeboval:)

Svoji první operaci jsem podstoupil v Srbsku, cesta byla sice úmorná, ale vše jsem zvládl a po dvou týdnech  klidu na lůžku jsem začal s rehabilitací, svaly se mi krásně uvolnily, kolena propnula a já jsem opět začal chodit,

hrát pink-pong

a dokonce florbal, sice jako brankář, tzn, že jsem celý zápas klečel, ale i to pro mě hodně znamenalo, protože jsem patřil do týmu.

Bohužel, tato operace je sice šetrná, ale není  trvalá, dokud rostu, musí se cca každé dva roky opakovat. Ve třetí třídě jsem tedy podstoupil operaci druhou. Tentokrát jsme už naštěstí nemuseli cestovat daleko, protože se podařilo pro lékaře a jeho tým, který je z Ruska zajistit operační sál na Kladně a tam to mám cca 20 km.

Po úspěšné operaci a rehabilitaci jsem si dokonce zaběhl svůj první „maraton“.

Ostatní děti sice běžely ve trojicích se svázanýma nohama, ale i tak jsem měl radost ze svého vítězství a hlavně z toho, že jsem dokázal oběhnout celé školní hřiště.

V cíli jsem už toho měl sice dost,

ale za ten pocit, stát na stupních vítězů to stálo.

Na konci páté třídy jsem podstoupil třetí operaci. Operace proběhla bez komplikací, ale v době, kdy jsem opět začínal chodit, jsem dvakrát upadl a nohu si pohmoždil, už je to přes rok a já se od té doby pohybuji pouze na vozíku. Sám nevím proč. Možná, že jsem se ze začátku bál, že zase upadnu, ale i když teď chci, nejde to. Nohy mě bolí a zdá se mi, že mě vůbec neposlouchají. Samozřejmě stále cvičím, plavu a  v zimě jsem byl i v lázních, kde jsem podstoupil intenzivní rehabilitaci v tzv. kosmickém oblečku. Doufám, že se díky všem těmto činnostem brzy opět na nohy postavím i bez jistících gum.

I když jsem na vozíku,  jsem ale úplně normální kluk, jako všichni ostatní.  Škola mě moc nebere, mám rád počítače, pokouším se natáčet videa, a proto také jezdím na bezva tábory GEEK CAMP, kde se nám věnují slavní yutubeři ( MAD BROS, STEJK, HOGY a další ),  mám tu taky bezva kamarády, kteří mě berou jako rovnocenného partnera a já je porážím při hraní FIFY.

Nemyslete si ale, že sedím jenom u počítače, taky rád čtu, pravidelně jezdím plavat a mám rád výlety.

Tady jsem na Lipně, kde jsem se podíval na Stezku v korunách stromů.

 A tady v Uherském Brodě, kde jsem si vyzkoušel lehokolo vlastně lehotříkolu.

Úplně mě nadchla . . . . .